Panna westfálská #1

• Mordecay
• 16.11.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

 

Jeskynním komplexem Mrtvých dolů se rozlétla mohutná rána a ještě mnohokrát se odrazila od pradávných stěn, než konečně umlkla a dovolila zvukům boje, aby převzaly vládu. Jakákoli šance vetřelců na nenápadný vstup byla ta tam. Slyšel ji i Edwin van Cleef, vůdce bratrstva Defiasů, které mělo v dolech své sídlo. Prvotní instinkt mu velel se podívat, co to bylo, a Edwin neměl jediný důvod jej neposlechnout. Vyběhl ze své kajuty a zatímco dusal po schodech na vrchní palubu monstrózní lodi kotvící v podzemní zátoce, skryté zrakům všem, kteří by připluli zvenčí, cítil, jak mu v břiše roste nepříjemný pocit. Donesly se mu zprávy, že nějaká skupina žoldáků odhalila tajný vchod do dolů, ale nepočítal s tím, že by prošli tak rychle. Pokud to tak ovšem bylo, hrůza pomyslet na to, kolik se jich dostalo dovnitř a jak byli schopní. Teď mu nemůžou překazit jeho plán, teď ne. Už jsou tak blízko…

Na nejvyšší palubě spatřil povědomou malou a zelenou postavičku, stojící u zábradlí. Na kapitána Greenskina bylo spolehnutí, o to se Edwin nebál. Mnohem větší starosti mu dělal výraz na goblinově tváři. Strach nepatřil k emocem, které mohl od obávaného Greenskina běžně očekávat. Museli na tom být opravdu špatně.

„Edwine!“ zavolal goblin v červené košili a pirátském klobouku. „Máme průser jak vrata.“ Šéf Defiasů k němu rychle přiběhl. Greenskin mu podal dalekohled, kterým Edwin pohlédl směrem, jenž mu kapitán ukázal. Bylo to přesně tak, jak se obával. Silná železná vrata oddělující dok a improvizované gobliní slévárny vyrazila dělová koule a křídla vrat samotných teď sotva visela na jediném pantu. U brány zuřil divoký boj na život a na smrt mezi žoldnéři a dělníky v docích. Edwin nedokázal pochopit, jak se dostali až sem, ale zároveň mu bylo moc dobře jasné, co se stalo. Někdo zradil. Někdo řekl autoritám, kde se skrývají a co plánují. A kvůli tomu někomu teď dozajista byli Sneed, Rhak’zor, Gilnid a spousta jeho přátel mrtví. Edwin a Greenskin neměli na vybranou. Museli vyrazit do boje, jinak se k nim zanedlouho přidají. Žoldáci zatím nedorazili až k lodi; Defiasové v čele s ohromným černým taurem, lodním předákem Smitem, se zatím drželi. To byla jejich výhoda.

„Kapitáne, vydejte rozkaz. Nabijte všechna děla na levoboku. Musíme je rozstřílet na maděru, než se dokážou nalodit. Každou lávku, po které by se mohli dostat sem, shoďte.“

„Jasný, Edwine,“ přikývl Greenskin a sevřel ve svých pařátech dlouhou harpunu, připravenou na bitvu s vetřelci. „Ty tu zůstaneš?“ Edwin se potáhl za rudý šátek volně uvázaný okolo krku, symbol celého bratrstva.

„Jo. Pokud se všechno pokazí, tady se můžu nejlépe bránit. A Greenskine…“

„Hm?“ obrátil se ještě goblin, než stihl vstoupit na první schod dolů mezi posádku.

„Jestli prorazí, nedělejte zbytečně hrdiny. Přišli si pro mě. Nechci, aby kvůli mně zemřelo víc lidí, než je potřeba. Takže jestli vás zaženou do kouta, radši se vzdejte. Nebudu to brát jako zradu.“ Goblin se škaredě zašklebil a odhalil tak dvě řady ošklivě zkažených špičatých zubů.

„Sobě plánuješ smrt jak nějakej hrdina a nás bys nechal, ať nás oběsí jak psy? To mě neznáš, Edwine. Klid, ještě to votočíme.“

„To doufám,“ povzdechl si Edwin a zatímco kapitán Greenskin sestupoval dolů, aby vydal rozkaz, který je mohl zachránit stejně jako odsoudit k jisté smrti, chytl šátek mezi palec a ukazováček a chystal se nasadit si ho na obličej, snad aby zakryl svoji identitu, snad aby nasadil novou. S šátkem na obličeji už nebyl jen Edwin van Cleef. Šátek z něj činil něco víc, nepřítele Stormwindu, nepřítele krále, někoho, koho se šlechtici, kteří jej zradili a kterým se chtěl za každou cenu pomstít, obávali víc než útoku draka, než nájezdu orků. Byl vůdcem Defiasů, byl nositelem změny, byl tím, kdo napravoval křivdy spáchané Korunou. Chvíli šátek žmoulal v prstech, aniž by tušil, že ho někdo pozoruje.

„Tati?“ ozval se za ním vyděšený dívčí hlásek. „Tati, co se děje?“ Edwin pustil šátek, nechal ho sklouznout po tváři, jež dlouho nepoznala břitvu, a rychle se otočil. V otevřených dveřích od schodiště do podpalubí stála malá černovlasá holčička. Nemohlo jí být víc než devět let. Edwin k ní rychlými kroky přišel, klekl si k ní na jedno koleno a pevně ji objal. Cítil přitom její strach, strach, který on sám ve svém nitru cítil taky, strach, který musel v zájmu svém i všech ostatních potlačit.

„Neboj se, Vanesso,“ šeptal jí do malého ouška. „Všechno bude zase dobrý.“ Zpola zatopenou jeskyní se začínaly ozývat nové rány, hlučnější než ta předtím. Greenskin zahájil kanonádu v zoufalé snaze zadržet postup stormwindských žoldnéřů. Už nezbývalo moc času. Při zvuku děl mu Vanessa zanořila obličej do hrudi. Páchl. Tím povědomým pachem oleje, potu a soli, pachem, jenž už nikdy nedostane z paměti. Skála okolo nich se otřásala výstřely z kanónů, ale Edwin na to nedbal. Měl hnusný a mrazivý pocit, že svou dceru už víckrát nespatří a Vanessa, i když si to ve své dětské hlavince nedokázala představit, cítila otcův strach. Tím víc se k němu tiskla a vdechovala jeho pach. Po chvíli, která jim připadala jako věčnost, ale stále ne dostatečně dlouhá, se Edwin odtáhl, i když stále měl položené ruce na ramenou hubené dívenky. Díval se jí zpříma do očí a dával roztřeseným hlasem důraz na každé slovo, aby si ho pečlivě vryla do paměti.

„Vanessko, poslouchej. Jdou sem zlí lidé, kteří nám chtějí ublížit. Potřebuju, aby ses schovala někde v podpalubí a zůstala tam. Bez ohledu na to co uslyšíš, nesmíš vylézt, nesmí tě najít, rozumíš? Zůstaň tam, dokud si pro tebe nepřijdu já nebo strejda Greenskin nebo někdo, koho znáš.“

„Já se bojím, tati,“ zafňukala Vanessa. Edwin sebral všechnu sílu, aby se dokázal na svou dceru upřímně usmát.

„Neboj se. Všechno bude zase dobrý. Bude to jako v těch pohádkách, co jsem ti vyprávěl. Dobro přece vždycky co?“ zvedl rozklepanou Vanessinu bradičku a otřel jí palcem slzy z tváří.

„Zvítězí…“ pípla Vanessa.

„Správně. A my jsme ti dobří. A až bude po všem, vezmu tě ven na povrch a seženeme ti pořádnou sladkou bramboru, jo?“ Uslzené děvčátko na něj upřelo svoje srnčí oči a vystrašeně přikývlo. V lomozu dělostřelby bylo těžké se soustředit na představu chutné brambory.

„Dobře,“ řekl Edwin, rozhlédl se okolo paluby a ještě jednou Vanessu objal. Hluk mu dával vědět, že ještě mají trochu času, než se útočníci dostanou na vrchní palubu. „A teď se běž schovat. Dobře schovat. Nikdo tě nesmí najít, rozumíš? Nikdo.“ Vanessa znovu přikývla a v momentě, kdy ji Edwin pustil, se rozběhla ke schodům. Ve dveřích se ještě ohlédla, ale přes slzy viděla na otce jen velmi špatně. I se zamlženýma očima však dokázala poznat gesto, kterým ji Edwin odháněl. Zavřela za sebou dveře a s pláčem seběhla po schodech.

 

Edwin zůstal na palubě sám. Postavil se, několikrát se zhluboka nadechl a sevřel ruce v pěst tak silně, až mu zbělaly kloubky. Rozepnul si brož, která spínala jeho těžký námořnický plášť, a nechal jej plynule sklouznout po zádech na prkna paluby. Veškerý zármutek z rozloučení se svou dceru se proměnil v hněv. Hněv vůči žoldákům i Stormwindu samotnému, kterému očividně nestál za to, aby na něj poslali opravdové vojáky. Hněv z toho, že jeho velký plán, jeho šance na spravedlnost pro něj i pro jeho Defiase, na získání toho, co mu patří, končí tady, v jeskyních opuštěných zlatých dolů, na palubě lodi, která měla zasít zmar do srdce království a přinést pomstu za zotročení jeho lidí. Hněv z toho, že své jméno i duši zaprodal výměnou za nic. Hněv z toho, že ho donutili lhát Vanesse, tomu nejcennějšímu, co v životě měl. Nic neskončí dobře, nebude to jako v pohádkách a Edwin to moc dobře věděl. Jeho sen o šlechtě a honoraci dohnané k zodpovědnosti skončil. Měl vědět, že je nikdy nedokáže porazit, že spravedlnost je jen pro bohaté a mocné.

 

Rozvázal uzel na šátku, omotal si ho okolo tváře tak, aby rudá tkanina visela na nose a uších schovanými pod hustou čupřinou černých vlasů, a znovu jej pečlivě zavázal. Utáhl si pevněji svoji kazajku z tvrzené kůže a propnul ruce v dlouhých kožených rukavicích. Ty tvořily jeho jedinou zbroj, víc jí ale stejně nepotřeboval. Ruce se mu svezly ke dvěma zahnutým šavlím, které se mu houpaly u boků, a obě zbraně pomalu vytáhl z pochev. Na dokonalé vyleštění a nabroušení mu nezbýval čas. Nevadí. Chtějí jeho hlavu? Dobrá, ať si ji zkusí vzít. Do horoucích pekel dnes nevkročí samotný.

 

Vanessa se krčila v tmavém koutě podpalubí. Bylo tam hrozné horko, až se jí slzy skoro vypařovaly přímo z očí. Seběhla tak nízko, jak jen mohla, dokud jí nezastavila hrůza z toho, co by mohlo být tam dole. Přála si, aby nenechala svoji modrookou panenku Jasnoočku u sebe v pokoji. Musela se ale schovat. Táta na ni nikdy takhle nenaléhal, ani když provedla něco zlého. Bála se, příšerně se bála, mnohem více, než když usínala sama potmě v pokoji. Žádný bubák ji nikdy nevyděsil tak moc, jako ti zlí lidé, o kterých mluvil táta. I on se bál, tušila to, i když se tak moc snažil nedat to na sobě znát. A táta se nikdy nebál, nikoho a ničeho. Jestli mu ale tihle zlí lidé naháněli hrůzu…

Vmáčkla se mezi dvě bedny s uhlím. Gigantická válečná loď, na které bydleli, ještě nedokázala spolehlivě plout, ale stroje na ní běžně fungovaly, písty pumpovaly a ozubená kolečka se otáčela. A parní motor vytápěl jejich kajuty. Do kotlů už pár hodin nikdo nepřiložil, ale i tak odmítaly vyhasnout, stejně jako život jejich pána několik pater nad nimi.

 

Dělostřelba ustala, ale Vanessu to neuklidnilo. Těžko říct, co by ji v tuhle chvíli dokázalo uklidnit. Snad jen přívětivý Edwinův hlas a zvuky jeho kroků, neohroženě sestupující po schodech. Schoulila se do klubíčka a ze všech sil se pokoušela utišit svůj pláč. Věděla, že když s někým hraje na schovávanou, nesmí vydat ani hlásku, a i když tohle mělo do dětské hry nesmírně daleko, Vanessa potřebovala něco blízkého, aby se udržela při smyslech. Zacpala si uši, sklonila hlavu mezi hubená kolena a tiše vzlykala. Přála si, aby to skončilo, aby si pro ni táta došel, aby jí otřel slzy a ujistil ji, že teď už bude všechno v pořádku, že už je nic nerozdělí. A přitom je zanedlouho měla rozdělit bariéra, kterou ani jeden z nich nedokázal překonat.

 

Neměla ponětí, kolik času uplynulo, ani jak dlouho strávila skrčená mezi bednami s černým zlatem. Muselo to však být dlouho, protože stroj postupně vychládal, písty se zastavovaly a ozubená kola zpomalovala. Na místo lomozu pracující mašiny nastoupila tichá a chladná tma. Vanessa stále seděla s očními víčky pevně sevřenými a ušními boltci pevně smáčknutými. Byla tak dlouho nehybná, až jí začalo kručet v břiše hladem, štíhlé tělíčko měla celé rozbolavělé od dlouhého sezení a oči vyschlé od usedavého pláče. Slzy už jí dávno došly a zůstaly jen zarudlé oči. Bolest ze ztuhlosti ji nakonec přinutila se zvednout. Beztak to nevypadalo, že někdo vstoupil do strojovny a i kdyby někoho zaslechla, stačila by se zase schovat dříve, než by ji našli. V momentě, kdy vstala, se musela opřít o krabici. Mravenčení rozbíhající se jí po všech končetinách trvalo dlouhé a mučivé vteřiny. Byl to však hlad, který ji trápil více. Strach, doposud vládnoucí nad Vanessou železnou pěstí, musel ustoupit. Vanessa vběhla do strojovny zcela slepě. Tuhle část lodi skoro neznala, po svém otci ale zdědila bystrou mysl a dokázala si představit, kde se zhruba nachází. Tušila, že kuchyně, ve které úřadoval murločí kuchař, musela být někde nahoře. Opatrně přistoupila ke dveřím vedoucím na schodiště. Schody byly jednoduché. Vedly nahoru. Kuchyně musela být nahoře. Nahoře to znala. Tam už se vyzná. Neměla o tom sice vůbec ponětí, ale právě pocit známosti byl tím, co teď potřebovala ze všeho nejvíc ve světě, který se jí obrátil vzhůru nohama. Schody tiše skřípaly, když po nich děvče vystupovalo směrem vzhůru. Snažila se držet ve stínech, ty jí vždycky pomáhaly zůstat schovaná, když s někým hrála na schovávanou. Věděla, že v nich není neviditelná, ale taky věděla, že jestli okolo ní někdo projde, má v nich větší šanci zůstat schovaná. Potemnělé schodiště ji začínalo být povědomé, jak stoupala do vyšších pater, ale stále jej úplně nepoznávala. Musela určitě jít výš, protože čím výš byla, tím víc toho rozeznávala. Se zhasnutými lucernami však nebylo vůbec snadné vytušit, kde se nachází. Prošla okolo dveří do vlastního pokoje, nejznámějších dveří v jejím životě, a stejně je nepoznala. Musela výš, ven z toho dusivého pekla, kterým bylo podpalubí, ven, pryč odsud, dokud se nebude moct znova nadechnout.

Poslední dveře, před kterými stála, byly až bolestivě povědomé, Vanessa si však nedokázala vybavit, kdy je viděla naposled. Možná někdy ve snu? Nebo spíš v noční můře? To by vysvětlovalo, proč je vidí teď. Celé to musel být špatný sen a ona se každou chvíli s pláčem probudí a táta bude vedle ní, aby ji utišil. Vždycky to tak přece bylo. Muselo to tak být i teď. A ty dveře ji z toho snu dostanou. Pomalu se natáhla až na špičky a sevřela kliku.

 

Konečně uviděla nějaké světlo. Bylo to měsíční světlo, které svítilo do zátoky rozšklebenými ústy jeskyně, a světlo několika málo lamp na horní palubě, které ještě odmítaly vzdát svůj boj o právo na život. Zátoka byla tichá. Zvuky práce, smích i kanonáda, kterou v posledním zoufalém boji Defiasové zasypali útočníky, teď byli pryč. Stejně jako ti zlí lidé. Jediné, co Vanessa v tom přízračném světle a tichu slyšela, bylo šplouchání temné jeskynní vody. Oči přivyklé temnotě podpalubí neměly žádný problém rozkoukat se po palubě. Vanessa viděla všechno. I to, co nikdy vidět nechtěla.

Ležel tam. Se zády otočenými ke dveřím. Nehybný, strnulý, chladnoucí. Vanessa, s očima otevřenýma dokořán, udělala několik nejistých krůčků k tělu obludně nasvícenému nemilosrdným měsícem. Vypadal skoro jak nějaký bubák, ale byl to táta. Určitě to byl táta. Tím si byla jistá.

„Tati?“ špitla tiše. Jediné, co jí odpovědělo, byl odraz jejího hlasu odrážející se od stěn jeskyně. Velmi pomalu a velmi opatrně udělala několik dalších kroků, vystrašených a zároveň zvědavých. Proč jí neodpovídal? Ucukla, když stoupla do něčeho slizkého a lepkavého. Přes tenké botky jí to přišlo skoro jako dehet, kterým námořníci natírali loď, ale tohle nemělo tu odpornou lepivost. Přesto Vanesse přeběhl hrozivý mráz po zádech. Nikdy, ani když na ni křičel, když ho neposlechla, ani když ji vyprávěl bubácké příběhy o ghůlech, co chodí venku po pláních a žerou neposlušné děti, nikdy jí táta nenaháněl takovou hrůzu jako teď, když nedělal vůbec nic. Kousek od něj ležely ty dva velké nože, se kterými uměl tak obdivuhodné triky, a na jejich čepelích viděla matný povlak z té samé lepkavé tekutiny.

„Tati?“ zkusila to znovu, zatímco ho obcházela. Do bot se jí vsakovala hnusná voda, stejně jako se vsakoval sníh, ale sníh tak strašidelně nezábl. Vanessa věděla, že je něco špatně. Stála teď čelem k tělu a v momentě, kdy na něj pohlédla, vystrašeně vykřikla. Spadla na zadek a po čtyřech zběsile couvala, dokud se nepraštila zátylkem o kabinu zhruba pět metrů od Edwina. Po prvotním výkřiku ji úděs a leknutí připravily o zrak a ona tak mohla jen se zády přisátými ke kabině a očima vytřeštěnýma skoro až na hranici, kdy hrozilo, že jí vypadnou z důlků, hledět na bezhlavou mrtvolu. Kruté světlo dopadalo na znetvořené tělo Edwina van Cleefa. Zlým lidem nestačilo, že ho zabili, oni mu ještě neskutečně barbarským způsobem uřezali hlavu. Vanessa neznala smrt, nechápala ten koncept, protože jí ho nikdo nikdy nevysvětlil, ale i ona věděla, že je něco špatně. Věděla, že když teče krev, tak to bolí. A z Edwina vyteklo hrozivé množství krve.

 

„Tati!“ zavolala zoufale. Muselo ho to hrozně moc bolet a Vanessa věděla, že když někoho něco hrozně moc bolí, tak usne a pak se zase probudí. Viděla to už mockrát, když se strejda Smite rozvzteklil a praštil někoho tak silně, až upadl na zem. A za pár dní ho zase viděla na nohou s legračně pomalovaným okem. Edwin už ale žádné oči neměl. Musela ho probudit. Musela se k té obludnosti, která bývala jejím otcem, přiblížit. Musela to pro něj udělat. Probudí ho a pak bude všechno zase v pořádku. Uzdraví se a sežene jí tu sladkou bramboru, kterou jí slíbil. Přemohla se a odlepila se od kabiny, jediné kotvy v rozhoupaném světě obráceném na ruby. Po čtyřech se pomalu plížila k tělu. Když se její ručky dotkly kaluže chladnoucí krve, která se tiše odpařovala ve studeném světle jeskyně, ucukla. Podívala se vyděšeně na své dlaně, teď celé tmavé a lepkavé, jako od vychladlé melasy. Otřela si je do šateček a po kolenou se blížila k tělu. Když její ruce dopadly na potrhanou tuniku, cítila, jak je ta mrtvá schránka cizí. Necítila žádné lidské teplo. Musel na tom být doopravdy zle. Zoufale a se vší silou, kterou její štíhlé ručky dokázaly posbírat, zběsile zatřásla tkaninou.

 

„Tati! Vstávej! Rychle, vstávej!“ křičela, zatímco se jí do očí sbíhaly slzy, deroucí se z jejího nejhlubšího nitra. Slzy zármutku, zmatení a samoty. Trhala s tělem, na které teď měla nestvůrně dobrý pohled. Na místě, kde kdysi bývala tátova hlava, teď nebylo nic a jeho krk končil v roztřepeném hnusu. Vanessa nikdy neviděla nikoho s doopravdy rozšklebeným zraněním a vždycky si představovala, že lidé jsou uvnitř tak nějak vcelku, trochu jako jablka, a krev byla jen šťávou. Tak to jejímu dětskému mozku dávalo vždycky smysl. A teď, když viděla divné a hnusné žížaly, slizké trhance a divné kostičky, které trčely a utíkaly ven z bezvládného těla, které se skoro vylévaly ven a jejich menší útržky ležely bez ladu a skladu rozházené v bezprostřední blízkosti, válející se ve studené krvi, zbytečky tkání, které bývaly součástkami jejího otce, cítila ještě víc než kdy jindy, že musí být v hrozném snu. Nic nedávalo smysl, nic nebylo správné a přesto ji břicho stahoval kromě odporu a strachu také neodbytný pocit, že tohle je pravé. Že tohle je skutečné a že před tím není úniku. Že zůstala sama na světě, světě, který jí vzal úplně všechno. Tak to ale být nemohlo! Táta říkal, že všechno bude jako v pohádkách, kde končí všechno dobře! Určitě to bylo jako v té o spící princezně, kterou probudí krásný princ a všichni budou žít šťastně. Musela. Ho. Probudit! Za každou cenu. Dlouhé minuty s ním třepala, oslepená slzami a ochraptělá ze zoufalého volání svého otce, které se rozléhalo komplexem Mrtvých dolů, které si teď více než kdy jindy zasloužily své jméno. Nakonec jí došly síly. Spal moc tvrdě a ona neměla dost sil, aby jej dokázala probudit. Zvedla uslzené oči a otřela si je zakrvácenou pravačkou. Potřebovala najít někoho silnějšího, někoho, kdo s tátou dokáže pořádně zatřást a probudit ho. Ale uvnitř nikdo nebyl, ani táta, ani strejda Greenskin, nikdo, kdo by jí dokázal pomoct. Beznadějně se rozhlížela po jeskynní zátoce a pak si všimla široké důlní šachty, černající se na konci dlouhého schodiště vysoko v jeskyni. Znala tu chodbu. Tamtudy přece vždycky chodila s tátou nebo s nějakými jeho kamarády na výlety ven. Konečně uviděla něco známého. Vyleze ven a najde pomoc. Jindy by na sebe byla i pyšná, že dokázala vymyslet tak chytrý plán, ale na pýchu už v ní nezbývalo místo. To si pro sebe plně zabral zármutek, strach, zmatení a zoufalství. Zvedla se od Edwinova těla a přeběhla k zábradlí. Přelezla jej a chytla se lanoví, po kterém námořníci šplhali nahoru a dolů. Ještě naposledy se podívala na znetvořeného vůdce Defiasů, poklidně ležícího na palubě svého nedokončeného snu o spravedlnosti a pomstě, a sešplhala dolů. Musela najít pomoc.

 

Temná důlní šachta se hrozivě šklebila v chladné skále, podepřená jen několika polozapomenutými trámy, které, ač na pár místech praskající a naříkající, stále držely svou dlouhou a vděčnou stráž nad kýmkoliv, kdo by byl dostatečně odvážný anebo zoufalý, aby použil šachtu jako cestu ven. Vanessa do ní vběhla, ale stačila udělat sotva pár kroků, než ve škodolibé tmě zakopla a upadla na kámen ohlazený nohama horníků. Do očí jí znovu vyhrkly slzy a v ústech ucítila železitou pachuť krve, nemohla však zastavit. Odřených loktů a rozbitého kolene nedbaje, zvedla se znovu na nohy a pokračovala v cestě, tentokrát však pomaleji a s rukama napřaženýma před sebou. Musela si dávat pozor, protože pokud by si tady ublížila, nikomu by nepomohla. Jednou nebo dvakrát její holeň narazila do obzvlášť tvrdého kusu kamene, s jehož úpravou se dávní horníci nechtěli zbytečně obtěžovat a tak ho prostě nechali trčet z podlahy. Vanessa také cítila, jak jí do havraních vlasů padá důlní prach ze stropu, který tu a tam zlověstně zaskřípal. Skřípání by za jiných okolností nebylo slyšitelné, teď ale jediným zvukem v celých Mrtvých dolech bylo fňukání malé dívenky putující nelítostnou tmou.

 

Po mnoha klopýtnutích a prolitých slzách dorazila na konec šachty. Dveře ven byly už staré a vetché a když se do nich pořádně opřela, snadno povolily a rozsypaly se ve směsici pilin, prken a suchého dřevěného prachu. Vanessa vypadla ven na volné prostranství a po dlouhé době byla opět venku. Bledé měsíční světlo úplňku zářilo na noční krajinu Westfallu. Vanessa však v tuhle chvíli hleděla směrem k mořskému pobřeží a blikavému světlu majáku v dáli. K moři nemohla, tam žili žraví murloci a ti by jí určitě nepomohli. Ohlédla se doprava, směrem na sever, se v obilnici Stormwindského království rozléhalo množství farmářských usedlostí, statků a mlýnů. Mnoho farmářů ze svých domovů už dávno vyhnala válka, Defiasové nebo prostě jen všudypřítomná a nesnesitelná chudoba, vládnoucí napříč celým Westfallem. Na rozdíl od světla majáku tím směrem Vanessa žádné světélko v oknech v hluboké noci nespatřila. Měsíční svit jí však odhalil dost na to, aby seznala, že musí jít na sever, pokud má najít někoho, kdo by jí chtěl a dokázal pomoci. Otřela si tvář a zatímco si snažila nevšímat si urputného pocitu prázdnoty v břiše, vyrazila do otevřené pláně, mezi pole a pastviny, zažloutlé od letního slunce, které Westfall během dne nelítostně spalovalo, v bláhové dětské naději, že ještě dokáže svého otce zachránit.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.