Píseň ohně - 21. kapitola

21. KAPITOLA - Světlo na konci tunelu Nepamatovala jsem si, že by někde na Outlandu byla obloha tak temná jako zde. Jistě, některé krajiny na této rozervané planetce byly potemnělé jako za soumraku v deštivém dni, ale čím více jsme se blížili ke Kil’jaedenovu trůnu, tím více světla ubývalo, jako by bylo pohlcováno samotnou zemí, nebesy, skalami kolem nás. Na morálku vojáků to naštěstí žádný výraznější vliv nemělo; jednak byli všichni na prostředí Poloostrova pekelného ohně zvyklí, a jednak jsme byli na pochodu teprve krátce. Na mě však s každým krokem doléhala větší a větší tíseň a musela jsem si neustále klást otázku, zda to všechno nevidím až příliš jednoduše. Co když už o nás Thorax dávno ví? Co když mu jeho zvědové už dávno přinesli zprávu, že jsme na cestě? Zatěkala jsem očima po rudé pustině a snažila se zahlédnout cokoli, co by potvrdilo mé zatím nepodložené obavy - oblak zvířeného prachu, pohyb někde za skalami a písečnými dunami, cokoli. Neviděla jsem však nic a před očima se mi tmělo, jako by mi někdo zakryl obličej poloprůhlednou černou maskou a postupně přidával další vrstvy. Při zvuku spěšných kroků jsem se otočila a kapitán Venn’renn na mě kývl. „Lady Sinn’Fallah.“ „Přinesli vaši zvědové nějaké zprávy, kapitáne?“ zeptala jsem se s úlevou, že se mohu přestat soustředit na nehybnou poušť, která nás obklopovala a která jako by se mi vysmívala každým pohnuvším se stínem. Hraničář zavrtěl hlavou. „Nikoli. Všude je ticho a klid.“ „Klid před bouří,“ zamumlala jsem si pro sebe a rudovlasý elf zvedl obočí. „Není důvod myslet si, že by nás mělo něco překvapit. Vyrazili jsme tak brzy, jak to jen bylo možné. A podle Trollbanea ten masakr u Thrallmaru nikdo nepřežil, natož aby byl schopen uprchnout a podal Thoraxovi zprávu.“ „To nevíte,“ povzdechla jsem si. „Nikdo z nás to neví.“ „Nevíme víc věcí,“ pokrčil Venn’renn rameny. „A přesto vás následujeme.“ Raději jsem se neptala na jeho vlastní pohnutky.
***
Přetáhla jsem si přes ústa lněný šátek, abych se znovu nenadýchala rudého prachu, který mě před chvíli donutil k záchvatu dusivého kašle, za což jsem byla odměněna káravým pohledem Aurica Sunchasera, který šplhal po skále po mém boku. „Nikdo nás zatím nezpozoroval a tak to nejspíš zůstane, dokud nás někdo neprozradí,“ probodl mě významným pohledem, za nějž jsem se rozhodla hodit mu do jeho měchu s vodou pár mrtvých brouků. „Všechno zatím vypadá dobře.“ Elfský kapitán se skrčil za okraj skály a já rychle následovala jeho příkladu. Před námi se rozprostírala planina ze všech stran obklopená strmými skalami a na vzdálenější straně čněly k potemnělému nebi černé věže Thoraxovy citadely. Mimoděk jsem zaťala ruku v pěst. To místo bylo tak neuvěřitelně odporné už od pohledu, že se mi z něj skoro dělalo nevolno. „Lučištníci jsou rozmístěni po celém obvodu skal, jak jste přikázala,“ vytrhl mě Auricův hlas, v němž jsem nedokázala nezaznamenat pohrdavý podtón, ze zamyšlení. „Budou nám krýt vpád a případně i ústup, pokud dojde k nějaké nepředvídané situaci.“ Auric zkřivil svoji ostře řezanou tvář v nehezkém úšklebku, který nevěstil nic dobrého. Znovu jsem začala zvažovat ty mrtvé brouky. „Což je dost pravděpodobné. Ten plán má víc trhlin, než kolik najdete much na mrtvole.“ Stiskla jsem rty a do toho spodního pro jistotu ještě zaťala zuby. „Kdybyste věděl, jaké okolnosti mě sem přivedly, nechal byste si takové řeči od cesty.“ Auric pokrčil rameny. „Já jen vím, že tohle je šílenství. Vůbec nevíme, co nás tam uvnitř může čekat.“ „Brzy se to dozvíme,“ uťala jsem ho rázně; nutno dodat, že pro jeho vlastní dobro, protože kdyby mluvil ještě chvíli, mohla bych ho klidně shodit z té skály. „Muži kapitána Venn’renna objevili dva tunely ve skalách vedoucí do pevnosti. Ten první prý ale nevypadá moc stabilně a ani používaně; v tom druhém jsou asi po dvou stech metrech podpěry stropu a hraničáři také narazili na osamocenou stráž, kterou zlikvidovali.“ „Budeme tam jako králíci v noře,“ poznamenal Auric a vyhlédl přes okraj skal, aby opět pohledem zkontroloval prostranství před pevností, jež bylo stále prázdné jako černá obloha nad ním; krátce se mi zastesklo po pohledu na známá azerothská souhvězdí, až se mi sevřelo srdce. Najednou mne přemohl svíravý strach, že zemřu tady, pod neznámou oblohou beze slunce, kde se moje tělo nakonec rozpadne někde mezi písečnými dunami a prach z něj se smísí s narudlou hlínou jako kapky deště kanoucí do rozlehlého bezbřehého moře. Uvědomila jsem si, že Auric mezitím pokračoval, lhostejný k mému náhlému tesknému blouznění. „… ven ani dovnitř, a pak nám ani všichni bohové nepomůžou.“ „Nejenom lučištníci zůstávají venku,“ odpověděla jsem opatrně, protože jsem mohla jenom odhadovat, o čem to ten povýšený zmetek vlastně mluvil. „Menší jednotka Danatha Trollbanea má rozkazy přesně pro takový případ.“ „A co když budeme potom uvnitř v nevýhodě a budou nám scházet vojáci?“ kontroval Auric tónem tam podobným tomu Rommathovu, že mě ovládlo nutkání se začít rozhlížet, jestli náhodou Auricovi nesedí za ramenem. Neseděl. Škoda. Mohla jsem je shodit z té skály oba zaráz. „Nebudeme v nevýhodě.“ Po těch slovech jsem začala opatrně slézat ze skály. Na temeni jsem cítila Auricův nebesky modrý pohled jako vražedné světlo arkánového blesku. „A to víte prosím pěkně jak?“ „Protože jsem to řekla.“ Shora se ozvalo něco mezi zavrčením a uchechtnutím. Netrpělivě jsem sykla. „Ticho. Ještě vás někdo uslyší a prozradíte nás.“
***
Něco teplého a chlupatého se mi otřelo o nohy a já málem upustila pochodeň, která mi i tak prokluzovala mezi prsty vlhkými potem. „Sakra, co to… Naomi,“ sykla jsem napůl káravě a napůl s úlevou, že na mě v onom temném tunelu neskočila žádná krvelačná bestie s ostrými tesáky. Bohové ví, co si mohl šílenec jako Thorax, který ve volném čase snad vymýšlel invazi Plamenné legie, chovat za mazlíčky. Nebo pěstovat. Nebo křížit s jinými krvelačnými bestiemi. Letmo jsem se ohlédla a vzápětí jsem si po klopýtnutí o hrbol v tvrdé zemině tunelu málem zapálila pochodní vlasy. Rychle jsem se zase začala soustředit na cestu, která nás vedla blíž a blíž konečnému zúčtování. „Morlanne,“ sykla jsem mezi zuby, doufajíc, že se mladý elf drží stále těsně za mnou, tak jako na počátku, když jsme do tunelu vstupovali, a že mě uslyší. „Drž si Naomi u sebe, prosím. Vidím na cestu dost špatně i bez toho, aby se mi pletla pod nohy.“ Sotva jsem to dořekla, už mě zamrzel ten úsečný tón; skoro jsem cítila Morlannovu rozpačitost z toho, co se mezi námi stalo a jak jsem se zachovala. Mé motivy by nejspíš nepochopil a já bych se mu je ani nesnažila vysvětlovat; přesto jsem cítila jakousi vnitřní zodpovědnost za to, abych mu nezpůsobila zbytečnou duševní trýzeň. Jenže jak mu zároveň nedávat falešné naděje? Bohové, tohle byl ten důvod, proč jsem vždy dávala přednost samotě… Jak s ním teď mám jednat? Jak se k němu mám chovat…? „Pozor.“ Škubla jsem sebou a tentokrát jsem málem zapálila toho, kdo se zničehonic zjevil po mém boku. Upřela se na mě dvojice moudrých stříbřitých očí a Illiyana pokynula rukou před sebe. Rychle jsem stáhla pochodeň od její lesknoucí se tváře barvy měsíčního kotouče. „Vidím,“ hlesla jsem a s nelibostí shledala, že se mi do hlasu vkradl provinilý podtón. Seber se, okřikla jsem se v duchu, jdeš do války a ne na čajový dýchánek. Přestaň myslet na Morlanna a soustřeď se. Podezíravě jsem si prohlédla dveře, na které mě Illiyana upozornila v pravý čas, než jsem do nich stihla vrazit nebo je omylem podpálit; byly z kovu, z téhož kovu jako dveře kobky, v níž mě Thorax věznil, a do něhož se záře ohně podivně vpíjela jako krev do špínou ztuhlého obvazu. Illiyana k zprohýbanému kovu přiblížila tvář, která se jí lekla jako v horečce, a vypadalo to, že hledí přímo skrz kov. Nebo spíše využívala svůj vytříbený elfský sluch, neboť po chvíli tiše prohlásila: „Nikdo tam není.“ „Co když je to past?“ ozval se Morlannův tichý hlas za mým pravým ramenem. Cítila jsem v zádech jeho tázavý pohled, ale nedokázala mu odpovědět. „Beru to na svoji zodpovědnost,“ prohlásila jsem s povzdechem, položila pravou dlaň na jílec meče a pochodeň podala Illiyaně. Ta ji přijala se záhrobně zasmušilým výrazem ve tváři a o krok ustoupila. Místo ní se po mém boku objevila Ysadaris, která se naopak tvářila až bolestně odhodlaně. „Nenechám tě v tom.“ Roztřesený hlas ji zradil; přesto jsem jí byla za její nečekanou odvahu vděčná. Povzbudivě jsem se na mladou draeneiku usmála. „Jestli odtamtud něco vyleze, prašť to holí.“ Ysadaris se nervózně zazubila a sevřela svoji štíhlou elegantní zbraň tak pevně, až jí vrchní články prstů zbělely do světle modrého odstínu, který jí zároveň zazářil na hladkém čele v podobě téměř hmotné runy planoucí oslnivým jasem Světla. Spolkla jsem poznámku, že to není příliš nenápadné, protože jsem tušila, že budu za její ochranu možná ještě ráda, až mě nějaká důmyslná Thoraxova past rozřízne v půli, a s krátkou modlitbou k neznámým bohům Outlandu jsem dýkou začala páčit zamčené dveře. Šlo to překvapivě jednoduše; po chvíli znervózňujícího ticha, kdy jsem se nemohla zbavit pocitu, že na mě všichni upřeně zírají, se ozvalo stěží slyšitelné klapnutí a já si s úlevou protáhla otlačené prsty a narovnala se. „Držte si klobouky, panstvo,“ šeptla jsem a přendávajíc si dýku do levé ruky, strčila jsem do dveří a udělala krok dovnitř. Než za mnou stihl kdokoli další vstoupit, dýka s rychlost přesahující mé vlastní zmatené myšlenky opustila moji dlaň, jako šipka vystřelená z kuše proletěla vzduchem a vnikla přímo doprostřed čela člověka, který nebyl nikým jiným než dědicem krále Anasteriona, dědicem Toho, jenž kráčí dnem, a zrádcem své rasy; do čela prince Kael’thase Sunstridera.
<--- zpět na 20. kapitolu | pokračovat na 22. kapitolu --->

Zpět do sekce Povídky


Naposledy upravil/a Bellatrix 22.08.2013 v 19:35:17.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Zergons 30.07.2013 23:14

No jo když si chce někdo počíst tak bud od Bellatrix nebo Esperanty hold 2 nejlepší serie na webu. Good work 5/5

Bellatrix 30.07.2013 22:45

Teď momentálně na žádném, protože ten server skončil, ale už rozjíždíme nový, tentokrát (asi) se mnou v čele. Takže až se něco rozjede, můžu ti dát vědět, ale asi nějak soukromě, přece jenom free servery tady propagovat nemůžu. A jinak děkuji za chválu.

Šéfredaktor WoWfan.cz

milanko 30.07.2013 22:33

Fantazia niekedy my až príde nepochopitelné ten talent aj teba bellatrix aj esperanty píšete fantastické čítaničko.Troška otázka na teľo na akom to hráš vlastne rpčku?

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet