Píseň ohně - šiesta časť

• Bellatrix
• 06.12.2010
• Fan Fiction

6. KAPITOLA - Odplata „Ani pohřbít jsem je nemohla...“ Bellatrix klečela na zemi, oči měla zarudlé únavou a pláčem a její hlas byl zastřený prolitými i neprolitými slzami. „Takže...co bude teď?“ zeptal jsem se bezbarvým hlasem. Nechtěl jsem být necitelný, vždyť ta ubohá dívka během několika hodin ztratila oba rodiče, ale zdálo se, že se s tím nějakým zvláštním způsobem vnitřně srovnala. Její zrak se upíral někam do dálky a měl jsem neodbytný pocit, že v hlavě spřádá myšlenky na pomstu. Pomsta, to bylo něco, čeho se člověk jako Bellatrix nemohl vzdát. Přes pomstu vedla cesta k vyplnění prázdného místa v jejím srdci, které tam zůstalo po smrti rodičů. Trpělivě jsem čekal, jestli bude má otázka zodpovězena. Dočkal jsem se asi po půl minutě, kdy si promnula oči a pomalu, jakoby váhavě, vstala. „Slíbila jsem to,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšel. Nebyl jsem si jistý, jestli ta slova byla určena mně, ale přesto jsem na ně zareagoval. „Takže půjdeš?“ Nebyl jsem si jistý, co chci slyšet. Byla to cesta bez jasného konce, cesta, která mohla skončit smrtí stejně tak jako nekonečným blouděním v minulosti. „Je jen málo lidí, kteří by se tam odvážili. Nikdo neví, jaká nebezpečí tam můžou číhat,“ zašeptala zamyšleně. „Neřekl bych, že by ti něco takového moc vadilo,“ podotkl jsem. Přes tvář jí přelétl stín úsměvu, ale oči zůstaly apatické. „Řeklas, že půjdeš...“ Ještě než jsem to dořekl, bylo mi jasné, že to byla ta nejnevhodnější poznámka, kterou jsem mohl pronést. Vlastně jsem jí připomněl poslední okamžiky života její matky, na které se teď úpěnlivě snažila zapomenout. Její tiché „Půjdu“ neměl slyšet nikdo, možná ho ani nechtěla vyslovit nahlas. Měl jsem pocit, jako bych památku Bellatrixiny matky znesvětil. Bellatrix se na mě podívala očima, které mě proklínaly. Bellatrix proklínala okamžik, kdy mě potkala, kdy mě zachránila, protože kvůli tomu jsem byl teď tady a ona nechtěla, abych tu byl. Nevím, proč mi to došlo až teď. „Měli bychom se rozloučit,“ řekla Bellatrix rozhodným hlasem, ale oči měla sklopené k zemi. „Tahle cesta není tvoje.“ Přikývl jsem. Krátce jsme si podali ruce. Bellatrix zůstala stát, čímž mi jasně naznačila, že bych měl odejít první já. Nechtělo se mi; měl jsem pocit, jako kdybych byl přizván k výpravě za nějakým mocným magickým artefaktem a na poslední chvíli mi řekli Promiň, hochu, už pro tebe není místo. Ale teď, když už opadl šok ze smrti Bellatrixiny matky jsem začal znovu přemýšlet nad osudem mé Naomi. Věděl jsem, že běhat tu neozbrojený po lese, když jsem před chvílí jen o vlásek unikl smrti, je sebevražda, ale moje pouto k Naomi bylo příliš silné. Mohl jsem doufat, že mě bude taky hledat a že se tedy nebudu muset k Astranaaru moc přibližovat. Ještě jsem na Bellatrix kývl, ale ta mi už nevěnovala pozornost, a tak jsem se pomalu a neochotně otočil a dal se na jih směrem k The Barrens. Nepotřeboval jsem, aby Bellatrix věděla, že se chci vrátit najít Naomi. Akorát by mi řekla, že jsem blázen, což už jsem stejně sám věděl. Neušel jsem ještě ani třicet metrů, když mě zvuk tichých kroků za mnou přinutil prudce se otočit. Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem tam uviděl Bellatrix. Dívala se kamsi za mě, jenom si položila prst na ústa. Ztuhl jsem a snažil se zachytit nějaký zvuk, který ji mohl zneklidnit. Napínal jsem uši a opravdu jsem něco zaslechl. „Někdo sem běží,“ zašeptala Bellatrix tichounce. Rozhodně jsem nestál o další střet s nočními elfy, zvlášť když ani jeden z nás nebyl ozbrojený. Popravdě řečeno jsem doufal, že to rázná Bellatrix vyřeší za mě. Kroky se rychle přibližovaly, už jsem slyšel i něčí zrychlený dech. A také divoké vrčení. Bellatrix mi naznačila, abych se schoval za nedaleký strom a sama postoupila o několik kroků dopředu, což jsem přijal s velkou vděčností. Na úseku cesty, na který jsme z naší pozice měli výhled, se objevil Malak. Oblečení měl na několika místech roztrhané na cáry a pod ním byla vidět krvácející kůže. Troll se prudce zastavil, až se mu pod nohama zvedl oblak prachu, a otočil se, ale vzápětí byl sražen k zemi zuřivě vrčící Naomi. Malak vyděšeně vykřikl a pokusil se ji ze sebe shodit. Viděl jsem, jak Bellatrix ztuhla. „Zavolej si ji,“ zasykla na mě. „Hned.“ „Naomi!“ vykřikl jsem hlasitě. „Místo!“ Naomi zvedla hlavu a podívala se směrem ke mně. Její chvilkové nepozornosti využil Malak, bleskovým pohybem mu ruka sjela k opasku a nahmátla nůž. „Ne!“ vykřikl jsem zoufale. „Naomi!“ Konečně mě poslechla. Stáhla se a rozběhla se ke mně. Chytil jsem ji oběma rukama kolem krku a zabořil obličej do její husté srsti. „Ty mrcho!“ zařval Malak. Vzhlédl jsem a viděl, že Bellatrix svojí těžkou botou přišlápla Malakovi ruku s nožem k zemi. Zlodějům a vrahům vždycky hlídej obě ruce, říkával můj strýc (budiž mu země lehká; sešel ze světa rukou nemrtvého, který měl tu ruku sice jen jednu, ale zato v ní držel hodně ostrý meč). Nevím, jestli byl Malak zloděj nebo vrah (nejspíš obojí), ale zbraní měl tedy u sebe spoustu. V pravačce se mu objevila další dýka, kterou teď zaútočil Bellatrix na břicho. Bellatrix se trochu prohnula v pase, ostří ji o několik centimetrů minulo, a pak zachytila Malakovu ruku ještě v letu a zlomila mu zápěstí. Ozvalo se ohavné zapraskání kostí, Malak hlasitě vykřikl a nůž spadl na zem. Malakovi se nějak podařilo dostat svoji zdravou ruku zpod Bellatrixiny boty a hmátl po noži tak rychle, že jsem to ani nestačil pořádně zaregistrovat. Vzápětí vyskočil na nohy a švihl nožem Bellatrix po krku. Bellatrix si zvedla levou ruku před obličej a nůž sjel po jejím nátepníku. Elfka se bleskově sehnula, sebrala Malakův nůž, který stále ležel na zemi, a odrazila s ním dalších několik úderů. Pak zvedla druhou ruku otevřenou dlaní směrem k Malakovi, z prstů jí vystřelily nafialovělé plamínky a zasáhly Malaka do břicha. Malak se zlomil v pase, s výkřikem klesl na kolena, nůž mu vypadl z ruky a měkce spadl do trávy, která se pomalu začala barvit Malakovou krví. Bellatrix udělala krok dopředu, líným pohybem zvedla nůž ze země a odhodila ho pryč. Malak ležel na zemi, přidušeně sténal a zdravou rukou si svíral břicho. Zpod prstů mu prýštila krev. Bellatrix se k němu sklonila, podržela mu nůž před očima a na tváři se jí objevilo cosi podobné úsměvu, ovšem znetvořené hroznou nenávistí. Čepel se pomalu rozžhavila doruda. Malak se na ni díval doširoka vytřeštěnýma očima, ve kterých se zračila nevýslovná hrůza. „Bellatrix, prosím,“ zaskřehotal vyschlými ústy a hlas se mu třásl. „Prosím… Oni chtít mě zabít!“ Bellatrix stiskla jílec nože pevněji a klouby prstů jí zbělely. V očích se jí odrážely odlesky z rozžhaveného kovu. „Moji rodiče kvůli tobě zemřeli a ty chceš, abych ti to odpustila? Kdybys nás neprozradil, měla bych dost času je oba dostat do bezpečí.“ Bellatrix teď mluvila nebezpečně klidně. Bylo to horší, než kdyby křičela. „Já být v těžká situace, ty to muset chápat!“ řekl Malak vemlouvavě. Bellatrixin umělý klid byl najednou ten tam. „Mám to chápat?!“ vykřikla a Malak sebou trhl. „Tys byl v těžké situaci, když sis zachraňoval svoji kůži tím, žes nás zradil? Víš, v jak těžké situaci jsem zrovna byla já? Seděla jsem zavřená ve vězení a sledovala, jak moje matka pomalu umírá, zatímco můj otec už mrtvý byl!“ Ruka se jí trochu zachvěla. Doufal jsem, že to neudělá. Neviděl jsem rád zabíjení, ledaže bylo něčím ospravedlněné, ale tohle by byla naprosto chladnokrevná poprava. Ne, že bych nevěřil, že by toho Bellatrix nebyla schopná, ale přece jen, každý má své hranice. Ty Bellatrixiny ale zřejmě byly oproti ostatním lidem hodně posunuté. Když jsem zahlédl zablesknutí rozžhavené oceli, odvrátil jsem hlavu, ale Malakův agonický výkřik jsem už ignorovat nedokázal. Naomi zavrčela a pokusila se mi vytrhnout, ale držel jsem ji pevně. Zavládlo tíživé ticho. Vzduch jakoby ztěžkl a byl cítit krví. Klečel jsem na zemi se zavřenýma očima, monotónně jsem hladil Naomi a snažil se vůbec na nic nemyslet. Jistěže byl Bellatrixin hněv pochopitelný, ale Malak byl v podstatě jen náhodný kolemjdoucí. Bellatrix bych to do očí nikdy neřekl, ale její matka by velmi pravděpodobně zemřela stejně a bůhví jestli by si nás elfové nevšimli i bez Malakovy zrady. „Morlanne...?“ Zatnul jsem zuby a zvedl hlavu. Snažil jsem se nevnímat Malakovo tělo ležící v tratolišti krve uprostřed cesty ani rukojeť dýky, která mu vyčnívala z hrudi. Sklouzl jsem pohledem kousek vedle, kde seděla Bellatrix opřená o strom a zamyšleně si prohlížela svoje zakrvácené ruce. Udělal jsem pár nejistých kroků směrem k ní a Naomi se mi držela po boku, očividně nervózní z pachu krve, který se vznášel ve vzduchu. Cítil jsem, jak je napjatá a sám jsem na tom byl podobně. Bellatrix ale měla v očích prázdný pohled a ramena mírně svěšená, jako by se právě zbavila velké tíhy. Najednou jsem její nemilosrdný čin alespoň částečně pochopil. Potřebovala někoho, komu by se mohla pomstít, aby tím splatila dluh vůči svým rodičům. Takhle ona prostě přemýšlela. Nedokázala jim zachránit život, tak alespoň pomstila jejich smrt. Tím uzavřela určitou kapitolu svého života, takže se teď mohla vrátit k Illiyaně a cestě do Jeskyní času. Bellatrix na mě upřela unavené a zarudlé oči a pak jí pohled na prchavou chvilku zalétl směrem k Malakově mrtvole. „Zasloužil si to,“ řekla vzdorně. Věděla, že s jejím činem v duchu nesouhlasím, i když jsem (pro jistotu) nic neřekl. „Přede mnou se nemusíš ospravedlňovat,“ řekl jsem tak laskavě, jak jsem byl jenom schopen. Bellatrix si otřela zkrvavené ruce do svého pláště a pomalu vstala. Podívala se směrem k jihu a pak vzhlédla k obloze, ze které na nás shlížel stříbrný měsíc v úplňku, zpola zastíněný mohutnými ashenvaleskými borovicemi. „Měli bychom odsud vypadnout, možná nás pořád ještě hledají,“ poznamenala směrem ke mně. Zkoumavě jsem se na ni podíval. Neřekla měl bys, řekla měli bychom. Naznačuje mi tím, že tedy nakonec jdeme spolu? „Tak za dvě hodiny můžeme dorazit do Splintertree Post. I když normálně chodím raději sama, myslím, že tentokrát bude bezpečnější, když půjdeme spolu.“ Podívala se na mě. „Kam jsi měl vlastně namířeno?“ „Do Orgrimmaru,“ odpověděl jsem, šťastný, že můžu zapomenout na to, co se stalo před chvílí. „A pak do Undercity.“ Původně jsem se chtěl vrátit domů, do Quel’Thalasu, ale popravdě řečeno mě ještě nepřešla touha po dobrodružství. A cesta do Jeskyní času byla nejspíš to nejdivočejší dobrodružství, které jsem si dovedl představit. Doufal jsem, že čím déle spolu budeme cestovat, tím budu mít větší šanci přesvědčit ji, aby mě nechala jít s ní. Bellatrix přemýšlivě přikývla. „Pak máme stejnou cestu.“ Nechtěl jsem být otravný, ale musel jsem se zeptat znovu. „Co máš tedy v plánu?“ Lhostejně pokrčila rameny. „V Orgrimmaru si pořídím novou zbraň a nějaké zásoby na cestu. Cesta do Tanarisu je dlouhá...“ Zkoumavě se na mě podívala. „Morlanne, chceš zažít dobrodružství?“ Nechtěl jsem vypadat příliš dychtivě, ale přikývl jsem. „Tak jdi do Blasted Lands a projdi Temným Portálem do Outlandu. To je místo pro hrdiny. Jeskyně času jsou možná tak pro sebevrahy.“ *** Bellatrix nebyla žádná zábavná společnice, většinu cesty nepromluvila, ale aspoň jsem se s ní cítil bezpečně. Když jsme dorazili k místu, kde se cesta rozdvojovala a jedna její část odbočovala k Rainwood Retreat, rozhodla se Bellatrix ztratit trochu času, vyvolala svoje démonologické smaragdové oko a s jeho pomocí prozkoumala blízké okolí. Naštěstí byl všude klid, celý les byl pohroužen do hlubokého spánku a my jsme za svítání dorazili do Splintertree Post. Předal jsem vzkaz, se kterým mě poslal mladý ork z osady na Zoragam’s Strand, a Bellatrix mezitím rozmlouvala s dvěma strážci u brány. Zaslechl jsem něco jako „nedivte se, kdyby na vás zaútočili“, načež se jeden z nich zachmuřil a poznamenal, že už mají i tak dost problémů i bez toho, aby jim Bellatrix vyvolávala další spory. Bellatrix pokrčila rameny a řekla, že se není čemu divit. „Vzali jste jim zemi, ve které žili po tisíce let. Je samozřejmé, že se jim to moc nelíbí.“ Strážci se zatvářili výhružně. „Chceš nám radit, holčičko? Když se ti to nelíbí, tak pakuj pryč.“ Bellatrix stiskla rty, až jí zbělely, ale naštěstí měla tolik soudnosti, že neřekla ani slovo. Kývl jsem na ni. Trochu neochotně se otočila a šla za mnou, provázena posměšnými úšklebky obou strážců. „Nejsme tu vítáni,“ řekla tiše, zatímco se rozhlížela kolem. „Měli bychom jít. Už jsi doručil svůj vzkaz?“ Přikývl jsem. Prošli jsme bránou. „Večer střídáme, tak se pak můžeš stavit,“ zvedl na Bellatrix jeden ze strážců obočí a oba dva se hlasitě rozesmáli. Bellatrix se prudce otočila a než jsem ji stihl zastavit, mávla rukou a něco hněvivě vykřikla. Připadalo mi, že je to spíš nadávka než nějaké magické slovo, nicméně silná lana, která držela bránu pohromadě, se najednou uvolnila. Ozvalo se zapraskání a těžké kůly, tvořící křídla brány, se sesypaly na zem a podrazily jednomu ze strážců nohy. „Jdeme,“ sykla na mě Bellatrix koutkem úst a sama se dala na kvapný ústup. Asi po dvaceti metrech se ještě otočila a zavolala: „Do večera byste to mohli stihnout spravit. Já se pak stavím, abych vám to zkontrolovala. Lok’Thar!“ Vesele se na ně ušklíbla, zřejmě jí to skutečně spravilo náladu. „Počkej, já si tě podám, ty couro!“ zařval jeden z orků a rozběhl se za námi. Bellatrix zvedla obě ruce před sebe a z dlaní jí vystřelily plameny. Před orkem vzplála několik metrů vysoká ohnivá stěna. „Být tebou, tak to rychle uhasím. Přece nechceš, aby celý les shořel. Co byste potom káceli, že?“ poznamenala Bellatrix konverzačním tónem. Zpoza ohnivé opony se ozývaly nadávky a několik neartikulovaných výkřiků, jak se ork popálil o plameny. „Prosím, půjdeme už?“ řekl jsem důrazně. Bellatrix jen nerada odtrhla zrak od svého výtvoru. „Jenom mu to prospěje, věř mi,“ prohodila. „Chovají se tu, jako kdyby byli pár metrů od Orgrimmarských bran.“ „Cos konkrétně myslela tím ,nejsme tu vítáni,?“ zeptal jsem se, zatímco kolem nás začal lesní porost pomalu ustupovat a do tváří nám zasvítily první ranní paprsky. „Ti dva idioti u brány přece...“ „Měla jsem takovou menší rozepři s klanem Warsong,“ přerušila mě Bellatrix a nasadila si kápi, aby ji neoslňovalo slunce. Myslím, že si dovedu představit co znamená „menší rozepře“ v Bellatrixině podání. Nejspíš tam hrálo roli několik urážek řečených tak klidným a důrazným hlasem, že to muselo jejich adresáty rozzuřit až k nepříčetnosti, a pak asi menší ohnivá show. Chvíli čekala, a když jsem se sám na nic nezeptal, pokračovala sama. „Pokusili se mě naverbovat do boje proti Silverwing Sentinels. Řekla jsem jim, že mám jiné starosti, než se zapojovat do jejich žabomyších sporů a už vůbec ne, když nejsou v právu. Oni mi řekli, že když tak miluju Allianci, tak že se k ní můžu jít přidat. Odpověděla jsem, že ještě před několika lety jsme my, elfové, jejími členy byli, a že to bylo docela fajn. Jenže nastala prostě taková situace...jaká nastala,“ dokončila trochu neohrabaně. „Do Crossroads bychom mohli dorazit před polednem,“ změnila najednou téma. „A do Orgrimmaru už to pak je co by kamenem dohodil.“ Znepokojeně se rozhlédla. „Kde je vlastně ta tvoje...Naomi, že?“ Pokrčil jsem rameny. „Ona se mě většinou moc nedrží, už jsem si na to zvykl. Nakonec se vždycky vrátí. Dřív jsem o ni míval strach, ale pak jsem přišel na to, že se o sebe dokáže dobře postarat sama.“ Bellatrix se usmála. „Je pořád divoká, i když sis ji ochočil.“ „Ale je věrná. Víš, kolikrát už mi zachránila život?“ bránil jsem svého miláčka. Bellatrix mě chlácholivě poplácala po rameni. „Já přece nic neříkám.“ Zasmála se. „Vzpomněla jsem si, jak jsem se jako malá pokoušela ochočit si mana wyrma.“ „A jak jsi to chtěla udělat?“ otázal jsem se. Co jsem si pamatoval, mana wyrmové většinou jen tak poletovali okolo, přiživovali se na nevyužité magii ve vzduchu a nikoho si nevšímali. Bellatrix se stále tak nepřítomně usmívala, jako vždycky, když na něco vzpomínala. „Upletla jsem kolem něj síť z magických vláken, s jejíž pomocí jsem ho přilákala k sobě. A pak jsem se ho pokusila zavřít do dřevěné bedny.“ Trochu rozpačitě se ušklíbla. „Pokousal mě.“ Rozesmál jsem se. „Oni mají zuby?“ Ukázala mi levou ruku, kde se jí pod klouby táhla tenká namodralá jizva. „Hojilo se to víc jak týden a celou tu dobu jsem vůbec nebyla schopná kouzlit. Podle matky to pro mě byla docela užitečná lekce.“ Zmlkla a kousla se do rtu. Chvíli jsme kráčeli mlčky. Bellatrix se dívala upřeně přímo před sebe a připadalo mi, že se snaží potlačit pláč. Rád bych ji nějak utěšil, ale na bolest z takové ztráty neexistuje lék. Slunce pálilo čím dál tím víc a oba jsme začali trpět žízní. Asi za hodinu se objevila Naomi, jazyk jí visel z tlamy a těžce oddechovala. „Promiň, holka,“ oslovil jsem ji a přitom jsem cítil, jak se mi kůže na vyschlých rtech napíná. „Nemáme vodu ani pro sebe.“ „Asi hodinu cesty odtud je oáza, ale myslím, že bude jednodušší, když půjdeme rovnou do Crossroads.“ Bellatrix si zastínila rukou oči a pohlédla k obzoru. „Už to není daleko.“ Samozřejmě, že to je daleko, ale znělo to dobře. Bellatrix dokázala být nesmírně přesvědčivá. Kolem nás ubíhala jednotvárná krajina a naše stíny se pomalu zkracovaly, jak se blížilo poledne. <--- späť na 5. časť | | pokračovať na 7. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.