První Sunwalker - kapitola I. Já neprohraju!

• Nekros
• 03.10.2010
• Fan Fiction

          Skučivý vítr se opřel do stébel trávy, nekončící pláně vypadaly jako samostatná moře, jenž se přelévaly z jednoho do druhého. Každý nový poryv větru ve stráni vykouzlil vlnky rychle ubíhající na západ, až úplně zmizeli v dáli, jen aby byly nahrazeny novými. Niarain zavřel oči a začal se soustředit, snažil se uspět s tím, co se mu ještě nikdy nepodařilo. Nezklame. Nesmí.    Otevřel vnitřní zábrany a pokusil se uvolnit svoji duši od těla. Vítr zesílil, rychle se zatáhlo a začalo pršet. Niarain si musel pospíšit, pokud chtěl být první, na čemž mu nyní záleželo ze všeho nejvíce. Zcela se uklidnil, soustředil se pouze na přicházející bouři. V dálce osvítily oblohu blesky, nedlouho poté se objevily další, již mnohem blíže a ve větším počtu. Déšť se začal měnit v krupobití a z původně lehkého vánku nyní vzniklo tornádo pustošící okolní krajinu.    „Teď nebo nikdy,“ pomyslel si Niarain. Uslyšel šeptat hlasy, mluvily pro něj nesrozumitelným jazykem. Mladý tauren si uvědomil, že k němu promlouvá pouze jeden hlas, který se ale rozezníval na tisíce různých frekvencí, vytvářející tak nepřeberné množství rozlišných zvuků. Niarain se pokusil hlas kontaktovat, avšak se mu nedostalo žádné odpovědi. Na místo ní začala síla hlasu nabírat na intenzitě. Niarain si toho zpočátku nevšímal a dál pokračoval ve své snaze kontaktovat hlas, nicméně brzy si uvědomil, v jaké pasti se objevil. Intenzita a počet frekvencí, které zvuk vydával, se stále zvětšovaly. Zvuk mu již utrhl ušní bubínky a stále sílil.    Dopadající kroupy neustále bubnovaly krajinu, jejich průměr se stále zvětšoval, při střetnutí se zemí do ní nemilosrdně vyrývaly malinkaté krátery. Každou sekundu desítky blesků oslepilo region. Z tornáda vznikl hurikán. Dříve zlaté pláně nyní připomínaly válečné pole, stromy a keře byly vytrhány a rozneseny větrem desítky kilometrů po okolí. Jakákoliv zvířata, která obývala přilehlé pláně, včas vycítila nebezpečí a stačila se ukrýt. Kdokoliv by celé události přihlížel, pomyslel by si, že nastal konec světa.    Niarain musel rychle něco udělat, ale na nic se nezmohl. Zvuk mu drtil kosti. Zařval bolestí: „Aauuu“. Nyní v něm i samotná krev resonovala, sotva byl schopný dýchat. Bolestí ho svaly neposlouchaly, nezbývalo mu mnoho času, než ho intenzita zvuku rozdrtí. „Já… tady… NEZEMŘU! Naplním svůj slib a stanu se silnějším!“ vykřikl.    Nedaleko za ním se ozval zvuk exploze, hurikán se uklidnil, mraky se rozestoupily a krajinu zahalil sluneční svit. Hlas utichl. Bolest zmizela. Niarain omdlel.           Pomalu otevřel oči, ležel na velmi nízké posteli. Prohlédl si přístřešek, ve kterém se nacházel. Byl v menším stanu postaveném ze tří kusů kodí kůže. Jako podpěry sloužili čtyři dvou a půl metrové dřevěné klády vyskládané tak, aby spolu se zemí a plachtou z kůže koda tvořily jehlan. Z tohoto příbytku vedl jediný, metr a půl vysoký východ. Nairain se jím podíval ven.    Spatřil ohniště, na němž se opékala nějaká divoká zvěř, avšak jaká přesně nemohl určit. Podíval se na oblohu. Byla bez mráčků. Slunce již zapadlo za hory, avšak viditelnost byla stále dobrá. Mladý tauren byl stále ospalý a bolelo ho celé tělo. Znovu se rozhlédl po stanu a na jedné z kůží si všiml znaku klanu Dawnstrider. Nechápal, jak ho mohl předtím přehlédnout, nicméně si uvědomil, že je v bezpečí a v klidu usnul.    Probudil se až dalšího dne. Slunce již dlouho zářilo na obloze, promnul si oči a i přes značné bolesti se mu podařilo vstát. Měl na sobě bavlněné kalhoty, které mu sahaly pod kolena a hruď mu zakrýval sněhově bílý nátělník. Sehnul se a vyšel jediným východem ze stanu. Z ohniště před ním se stále doutnalo. Porozhlédl se po okolí. Nacházel se na vyvýšeném místě, okolo něj leželo sedm budov, včetně stanu, z kterého vyšel. Po jeho levici byla umístěna dvou patrová budova vystavěná převážně z dřevených klád. První podlaží nemělo žádná okna směřující k náměstíčku. Celé podlaží mělo výšku necelé čtyři metry, což mohlo být až příliš vysoké pro člověka, avšak dvou a půl metru vysokému taurenovi výška stropu vyhovovala. Šířka budovy měla necelých deset metrů a vedl do ní jediný, dva metry široký vchod. Stavba neměla žádné dveře, namísto nich byla přes vstup natažená záclona v barvách klanu Dawnstrider. Nad vstupem visel zavěšený obrovský totem, symbolizující schopnosti klanu. Druhé podlaží bylo vystavěno podobným stylem jako první, až na dvě obdélníková okna. Střecha měla tvar pravoúhlého trojúhelníku s přeponou směřující do postranní uličky vedle budovy, byla postavená taktéž ze dřeva a překryta několika kusy tlusté kodí kůže. Jako zateplení budovy sloužilo mnoho kůží z různých druhů zvířat, jako vlci, medvědi či artikčtí psi, potažených po stěnách zevnitř. Dům vyhřívalo malé ohniště u nejvzdálenější stěny od Niaraina, kouř byl odváděn menším komínem, jenž vedl skrz střechu. Nikdo stavení nehlídal, ačkoliv v něm sídlil náčelník klanu Dawnstrider, protože celé čtvrť patřila pod hlídaný sektor, kam směli pouze příslušníci klanu. Zbylých pět chatek bylo podobné té, v které spal, avšak většina z nich měla alespoň dvě místnosti, s tím že jedna místnost vždy sloužila jako kuchyň, poněvadž měla díru ve stropě, aby jí mohl procházet kouř z ohniště.               Niarain se vydal k dřevené budově, avšak cestu mu zkřížila Meela. „Co se stalo?“ ihned se jí zeptal. „Azokovi se podařilo splnit úkol, jak se zdá, nemohl mít lepší načasování,“ odpověděla mu. „Azok,“ pomyslel si s určitým odporem Nairain. „A ostatní? Jak si vedli ostatní?“ Meela se koukla do země a pak s těžkým srdcem odpověděla: „Všem se podařilo dostat od hlasu aspoň jedno slovní odpovědi.“ „Takže?“ náhle jí přerušil. „Takže jsi byl zase nejhorší a Azok nejlepší,“ nelehce mu odpověděla. „Nyní by si měl jít odpočívat, stálo mě hodně úsilí tě alespoň trochu uzdravit i s pomocí šamanistických sil.“    Tísnivý pocit zahalil Niaraina, opět zklamal. Bylo mu třináct let a patřil k klanu Dawnstrider, odkud pocházeli jedni z nejlepších šamanů taurenů. Jejich sídlo byla menší čtvrť na centrálním kopci Thunder Bluffu, což bylo hlavní město taurenů rozkládající se na čtyřech horách, které ale měly rovinaté zakončení. Klan Dawnstrider se skládal ze tří rodů, avšak rody si nebyly navzájem rovny. Nejvýše postavený je rod Thunderhorn, poté Stormhorn a nejnižší postavení má Darkthorn. Niarain pocházel z hlavního rodu, jeho otec se jmenoval Turok a nějakou dobu vedl celý klan, avšak zahynul při poslední invazi Plamenné Legie, Niarain si ho již skoro vůbec nepamatoval. Také měl staršího bratra, který se jmenoval Jeddek. Byl velmi talentovaný a složil zkoušky na šamana již v osmi letech a stal se tak nejmladším nositelem elementárních sil v historii. Každý, jenž spatřil jeho schopnosti na své vlastní oči byl zajisté přesvědčen, že jednoho dne předčí i orkského náčelníka, Thralla. Jeddek ovšem zmizel během mise ve Feralasu i s celou, jemu přidělenou skupinou vojáků. Nikdo z nich nebyl nikdy nalezen. Niarain měl logicky i matku, jenž se jmenovala Nata. I když byla silná jak fyzicky, tak psychicky, neunesla tragický osud svého manžela a ztrátu syna, a proto spáchala sebevraždu. Niarain tak zůstal zcela sám.    Pomalu v sebe začal ztrácet víru, i když byl trénován již od malička, nedělal žádné pokroky. Nepodařilo se mu zatím, na rozdíl od ostatních kontaktovat jakýkoliv ze čtyř živlů. Navíc při včerejším tréninku, kdy měli uklidnit bouři úmyslně vyvolanou jejich trenérem Tegem, málem zemřel, nebýt úspěchu Azoka. Z celé jejich skupiny, které obsahovala dalších sedm taurenů byl ze všech nejhorší, i když usilovně trénoval každý den. Samotný mistr Teg mu již několikrát nabídnul, že by pro něj mohlo být lepší učit se lovcem, když již zná základní zákony přírody, ale pokaždé odmítnul.    „Ne, teď nesmím odpočívat, musím jít cvičit“ zařval Niarain. | pokračovat na 2. část --->

---

Návrat do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.