Píseň ohně - 25. kapitola

• Bellatrix
• 06.12.2013
• Fan Fiction

25. KAPITOLA - Most Karmínové nebe proťal jediný zničující záblesk, který přehlušil všechno ostatní. Země burácela strašlivou zlobou a kolem Illiyany se náhle rojily desítky žhavých světel provázených proudy horkého vzduchu. Rozhlížela se po nich s divokou nadějí, avšak nedokázala zahlédnout nic, co by jí napovědělo, že činí správně. Ohňové země však nedokázaly udržet svá tajemství nadlouho; přestože nevěděla co, tušila Illiyana, že se něco stalo. Něco, co probudilo samotné dravé srdce této krajiny a její bytosti procitly k prchavému životu. Ve vzduchu, horkém jako jícen sopky, byla cítit smrt. Illiyaně připadala až děsivě známá, jako by ji objímala věrná přítelkyně po dlouhé době odloučení. Vinula se k ní s něžnou důvěrností a Illiyana přestala těkat zmatenýma očima po šíleném roji ohnivých světélek a přitiskla si dlaně na obličej, aby neviděla, neslyšela, necítila… Zvuk podobný hlasitému výkřiku rezonujícímu skrz bouří zmítané vlny k ní dolehl ve stejném okamžiku, kdy ji začala obestírat zrádná malátnost. Illiyana se prudce postavila na nohy a přestože se jí hlava točila závratí, dokázala se na nich udržet. Rozeběhla se vpřed. Přímo před ní, jako živý plamen probuzený ke krátkému spalujícímu vědomí, se svíjela jakási bytost, jako by se snažila vší mocí bránit životu, do něhož procitla. Postupně získávala jasné tvary a opět je ztrácela, ale Illiyana ji už z dohledu neztratila, třebaže se stále zdála být tak daleko, jako když ji Illiyana spatřila. A pak byla najednou u ní. Žár vystoupal do závratných výšin a pak náhle polevil v jediném okamžení, až se elfka zapotácela - veškerá neutuchající zběsilost Ohňových zemí se vytratila do této skořápky skrývající prchavý život, který nebyl životem, a který byl cílem její cesty. Illiyanu náhle ovládl strašlivý strach, že se vše kolem ní rozplyne jako obláček dýmu rozfoukaný větrem, že ztratí nalezené a zapomene vše, co bylo řečeno. Tvor před jejíma očima byl však nepopiratelně skutečný a ve chvíli, kdy elfka zahlédla jeho obličej - půvabnou ženskou tvář malovanou hořícím štětcem na nikdy se nezastavivší plátno života - a rysy stažené nepochybně zcela lidskou bolestí, její jistota se stala skálou, na níž by se daly stavět katedrály. Naklonila se vpřed a vztáhla ruku. A všechny katedrály se náhle zřítily. *** Vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Vlastně to nevím doteď; náhle mě však zachvátil omračující pocit neskutečna, kdy jsem si přestal být jist svou vlastní existencí, tím, že pod mýma nohama se nachází pevná zem a nade mnou temná obloha přecházející v jakýsi neuchopitelný prázdný vesmír. Přestože jsem nic takového předtím ani potom nezažil, přestože jsem o tom nikdy nečetl ani nikoho neslyšel vyprávět a nedovedu popsat, co jsem vlastně v tom jediném okamžiku drtivého nereálna prožil, věděl jsem, že se právě prolnuly dva světy. Vše kolem mě jako by se náhle ztenčilo a mě samého zalil nekonečný oceán mrazivé a hned zase vřící vody, který mi okamžitě naplnil plíce, nos i ústa a zmrazil divoce bušící srdce. Na okamžik jsem zahlédl cosi, co nepatřilo do tohoto světa - prudký výšleh nepoznaných energií jakési zapovězené sféry, která byla na ten jediný pomíjivý moment přítomná v celé své hrůze a nádheře, která brala veškerý dech, který mi ještě zbyl, a když to vše skončilo, zanechalo mě to prázdného a slepě toužícího po nepoznaných horizontech planoucích kdesi ve vzdálených dálavách. Něco zde však z těchto efemérních sfér, které se ztratily rychleji než vypařená kapka vody, zůstalo. Cítil jsem to, třebaže veškerý žár se vytratil a vše se zdálo být opět normální. Světy si však nachází své vlastní podivuhodné cesty. Někdo vedle mě zalapal po dechu. „Adare Sha’kiel,“ zajíkla se Ysadaris, stále klečící nad nehybnou Calanathií. Přítomnost smrti takřka pod bříšky jejích prstů jí zbarvila líce do barvy matného mramoru. Do Thoraxových překvapených očí se zadívaly dva zraky, v nichž planuly ohně mimo tento svět. Bellatrix, na které z jejího oblečení zbyly jen ohořelé cáry, se před ním vztyčila a v ruce s čepelí, po níž tančily plameny, zkřivila ústa do zlomyslného úsměšku. „Myslím, že jsi něco nedomyslel. Opět.“ Čepel švihla vzduchem, když Bellatrix, strážkyně ohně, udělala krok vpřed. „Teď ti zazpívám, Thoraxi…“ A zatímco mluvila, Thorax bledl. A po jejím dalším kroku on sám o krok ustoupil. Bellatrix zazářil na rtech krutý škleb smrtky. „Měla bych ti vlastně poděkovat,“ zapředla sladce. Nedokázal jsem od ní odtrhnout zrak. Přestože v mých očích byla stále živá, otiskl se do ní jakýsi prchavý stín prožité smrti, která byla vykoupena neznámými silami, jimž jsem nerozuměl. „Předpokládám, že jsi prostě nemohl odolat vidět mě škvařit se v pekelném ohni. Byla to ale jenom ta poslední chyba, které ses dopustil. Odměnou ti budiž rychlá smrt.“ Vrhla se k němu tak rychle, až se na okamžik stala rozmazanou šmouhou. K zemi obloukem vytryskl proud krve a Thorax zařval. Jedna paže mu bezvládně visela k zemi a on, drtě mezi zuby kletby v jakémsi nečistém jazyce, vymrštil vpřed tu nezraněnou, aby opětoval útok. A přestože má dosud zmámená mysl se modlila v opak, Bellatrix byla stále tím, čím byla i dříve. Žádná fantastická proměna jí nedarovala skrytá zřídla moci, jak jsem v skrytu duše doufal. Takové věci se ve skutečném životě a na skutečných bojištích nestávají. Ty patří jen do starých příběhů, v nichž ukrytou pravdu už nedokážou nalézt ani ti největší učenci. A moment překvapení již pominul. Thorax zaútočil. Bellatrix se vyhnula jeho ohnivé střele, zasmála se pobaveným smíchem někoho, kdo ví, že mu nepřítelova zbraň nedokáže ublížit, a výpad mu vrátila s prudkostí, která mě donutila pozvednout opět svoji zbraň. Kdesi za mými zády Danath Trollbane téměř současně s Auricem Sunchaserem zavelel k novému útoku. Thorax zatěkal rozčilenýma očima k nově rozhořelé bitvě, která povstala z - podle jeho pohledu - vyhaslých uhlíků porážky. Pozoroval jsem Bellatrix třímající svou plamennou čepel jako zástavu samotného věčného ohně a uvažoval jsem, jaký plán může mít. Thoraxovo brnění ho přece chrání před jakýmikoli formami útoku, včetně toho magického, a kdyby měla šanci ho zranit jakkoli jinak, už by k tomu nejspíš dávno došlo. Nyní to však vypadalo, jako by si elfka vychutnávala svoji znovuobnovenou svobodu - tančila kolem Thoraxe jako sluneční vítr a vypadalo to, že se ani nesnaží zasáhnout přímo jeho, jako spíš nenechat ho ani na moment vydechnout a neustále ho zaměstnávat. Získávala čas, to bylo jasné, ale k čemu…? A především, kolik času jsme skutečně měli? *** Dívala se té věci do tváře a viděla světlo. Oslepovalo ji jako arkánový blesk a ona přesto neucouvla ani nepřivřela víčka, třebaže ji nadpozemský jas oslňoval a zraňoval oči až do kruté bolesti. Konečně byla u cíle. Tvor před ní nyní ležel na zemi - rozeznávala obrysy boků, nohou i vrchní části těla, třebaže ta byla podivně rozmlžená, jako by se stvoření nemohlo rozhodnout, zda na sebe vezme viditelnou podobu - a (nedokázala to popsat lépe) lapal po dechu. Místo, kde by měla být hruď, se zdvihalo a klesalo v zoufalém rytmu tvora bojujícího o každé nadechnutí. A okolní světlo pomalu vyhasínalo, až byla Illiyana schopna rozeznat rysy v tvorově tváři… Polekaně ucukla. Na prchavý okamžik se jejímu zraku odhalilo něco, co si nyní nedovedla vybavit, a co přesto přebývalo někde na okraji jejího vědomí a probouzelo v ní neklid. Ty rysy znala, tím si byla jistá, avšak přece nebylo možné, aby… Opět se mocně zablesklo a Illiyana si tentokrát musela s výkřikem přikrýt oči dlaněmi. Když se opět odvážila pohlédnout před sebe, ohnivý tvor se právě rozplýval do rudé mlhy, ale ona přesto dokázala na tom, co dřív bylo obličejem, zahlédnout známou tvář. Mrtvou tvář, nehybnou a ztuhlou v posmrtné křeči, do níž bylo vepsáno neskutečné utrpení. Illiyana, přestože měla pocit, že se jí zastavilo srdce, cítila, jak jí buší krev ve spáncích. Nemohlo být vše ztraceno, nemohlo. Věděla to. To, že byla zde, a že se dostala tak daleko, bylo samo o sobě důkazem, že události následovaly podle svého řádu, jenž jim byl dán. A pokud měla Bellatrix zemřít… Oheň. No ovšem. K Illiyaně to uvědomění přišlo tak náhle, že ani nestačila upadnout do beznaděje ze svého domnělého selhání. Zrozená z ohně a oheň ji nyní přivedl zpět k životu. Ale čas se rychle krátil a ona dosud nesplnila, co jí bylo uloženo. Rudá mlha před jejíma očima jemně pulzovala a dosud v sobě nesla jakési ubohé pozůstatky tvaru lidského těla. Illiyana natáhla ruku a průhledný opar se ochotně formoval závanem vzduchu, který vyvolala, do pomalu se otáčejícího mračna horké páry, která měkce žhnula jako téměř vyhaslé řeřavé uhlíky. Illiyana zavřela oči. Vědomí, že s koncem jejího úkolu bude uvržena do nikdy nepohasnuvšího chřtánu říše ohně, ji dostihlo a ona na samém konci své cesty zakolísala. Na mysli jí tanuly obrazy a vzpomínky na život, který jí protékal mezi prsty; na pohádkové lesy její domoviny, smaragdové listy stromů, mezi nimiž prosvítaly třpytné paprsky konejšivého měsíce a odrážely se v lesních tůních. Věděla, že návrat není možný, a přesto křečovitě lpěla na životě a oddalovala to, co mělo pouto s ním navždy rozvázat. Illiyana Loreth’Aran váhala a ve světě nad ní mezitím umírali lidé. *** Chápala jsem jen zpola, co se vlastně stalo, ale na přemýšlení byl čas později. Síly znovuobnovené z ohnivého zřídla, do něhož mě Thorax uvrhl a nevědomky mě tak navrátil do života („Nepřemýšlej nad tím…!“), se však opět začínaly tenčit a já cítila, jak mi meč v ruce těžkne. Ještě chvíli a ruka mi zeslábne natolik, že ho při silnější ráně upustím. Zbavit jsem se ho však nemohla, neboť jsem netušila, kdy Illiyana… a pokud vůbec… Polohlasně jsem zavrčela. Kdykoli jsem pustila meč jednou rukou, abych mohla po Thoraxovi, který mým útokům uhýbal jako hnusný slizký úhoř, vrhnout nějaké kouzlo, svaly mi opět o něco ochably a jílec v mém polevujícím sevření klouzal, zbrocen potem. Černokněžník po mně švihl svým plamenným bičem, který se mi omotal kolem těla a na holé kůži zanechal tenké linie popálenin. Rychle zašeptané kouzlo se přimklo k mému meči a než si mě Thorax stačil přitáhnout k sobě, přesekala jsem plamenné provazce, jako když horký nůž projíždí máslem. Čepel mírně zčernala, ale to mi nevadilo, stejně jako mě nechaly chladnou nikterak vážné spáleniny. Cítila jsem oheň tak hluboko v sobě, až jsem pochybovala, že by mi byl Thorax nějakým ohnivým kouzlem vůbec schopný ublížit. Opravdu vypadal trochu překvapeně. Značně mi to přidalo na náladě. „Najednou to není taková legrace, co, ty bastarde, když mě nemáš spoutanou na vrcholku útesu!“ Vrazila jsem do něj tělem ze strany. Zavrávoral a já, jelikož jsem byla už příliš blízko, abych se mohla rozmáchnout, jsem ho prudce udeřila jílcem do obličeje. Skrz krev, která se mu okamžitě vyvalila z nosu a ukapávala ze spodního rtu, zařval nějakou nadávku a mávl ke mně rukou. Že to nebyla obyčejná nadávka jsem bohužel zjistila až ve chvíli, kdy mě do prsou zasáhla tlaková vlna a odhodila mě zpět. Přestože se mi všechno před očima na okamžik rozmazalo, ještě jsem se pokusila naslepo máchnout mečem dopředu; netrefila jsem však nic než vzduch. „Příště tě vykuchám rovnou na místě, ty špinavá děvko, budu tě udržovat naživu tak dlouho, dokud z tebe před tvýma očima nevyrvu všechny vnitřnosti… ááááárgh!“ Paži mu probodl šíp. V duchu jsem poděkovala neznámému střelci, kterým byl nejspíš Morlann nebo kapitán Venn’renn, a opět se vrhla kupředu. Na kůži, nebo možná spíše pod ní, jsem cítila sálavé horko. Mohlo to být ono…? Naději rychle zaplašily pochybnosti. Ne, to nemůže být ono… Ale poznám to vůbec? Poznám, rozhodla jsem se pevně. *** Byla sama a tiše se modlila k Elune, která neodpovídala. Poprvé za celý svůj dlouhý život se Illiyana cítila všemi opuštěná. „Matko Luno,“ šeptala elfka rty opuchlými horkem, zatímco jí bledé líce brázdil pot, „dej mi sílu.“ Žár se stále stupňoval. Její vlastní slzy ji pálily na tvářích. Před ní se zmítalo mračno kouřového plamene a ona nedokázala… Sevřela ruku v pěst. Ne. Ona sama neznamenala nic. To její čin, ten, k němuž se vší mocí odhodlávala a k němuž upínala celou svou mysl, byl oním kolečkem ve stroji, který měl směřovat běh událostí správným směrem. A pokud existuje spravedlnost… pokud jsou proroctví pravdivá a osud má vládu nad životy smrtelných, co potom znamená obětování jedné duše pro vyšší dobro? Z bělostného hrdla se jí vydraly zoufalé vzlyky. „Matko… Elune… Ochraňuj mne…“ Illiyana vykřikla. Ruku jí pohltil dravý oheň a začal ji hrůznou rychlostí stravovat. Kůže pukala jako roztříštěná tabule skla a tvořily se na ní zanícené rudé puchýře; kdyby byla elfka ještě schopná vnímat pachy kolem ní, cítila by odporně nasládlý odér vlastního škvařícího se masa. Slzící oči už dávno pevně zavřela a jenom sebou cukla pokaždé, když jí na potem zalitý obličej dopadla další žhavá jiskra a vtiskla jí na tvář další zkázonosný polibek. Pomalu sevřela ruku nataženou vpřed a ucítila, jak se jí uvnitř dlaně uhnízdila krůpěj zmírající energie. Odevzdala se jí. Její síla z ní pomalu začala prýštit, jako když se otevřou stavidla vodní nádrže, a ona klesla na rozpálenou zem. Z posledních sil stiskla ruku ještě pevněji a umdlévajícím zrakem matně spatřila, jak se obloha nad ní trhá a za ní prosvítá stříbřité nebe jako prchavý sen. Illiyana se usmála do zatmívajícího se soumraku a sevřela ruku v pěst. <--- zpět na 24. kapitolu | pokračovat na 26. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.